Věšíme prádlo

Dneska se Jiřík rozhodl, že bude věšet prádlo. Pravda, trošku přitom zapomněl, že to prádlo je u toho tak trošku nezbytností. Ale co už, menší úprava pracoviště :D

"A že ta šňůra má být někde pověšená? Koho to zajímá, hlavní je, že mě to baví."

Jiřík Stavitel

Nevím, jestli je to tím, že má Jiřík oblíbeného Bořka Stavitele nebo prostě jen tím, že je to kluk jako buk, každopádně teď máme stavěcí období. Kromě věží stavíme garáže, domečky, schovávačky .. nejlepší je, když tam pak můžeme schovat zvířátka nebo panáčky z dupla.
Vyfocené je inženýrské dílo, při kterém pomáhal i tatínek (upravoval těžiště jednotlivých prvků). Tentokrát byly použity maxikostky. Jinak ale stavebním materiálem může být cokoliv. Klasické stavebnice jako např. duplo nebo kostičky, ale například i méně obvyklé kameny z domina, pěnové puzzle nebo třeba knížky.

Nikdy nesmíme zapomenout, že dům musí mít zadní stěnu. Jinak by tam přece pršelo;)

Pořádek podle Jiříka

Den po vánocích se Jiřík rozhodl, že mamince pomůže s uklízením. Udělali jsme mu vedle postýlky takový domeček a on že si tam hezky všechno nanosí a bude si hrát na to, že tam bydlí. Co myslíte, vešel se tam ještě?

Vešel, ač se to zdá neuvěřitelné. A to nevíte, že se ještě snažil přemluvit maminku i tatínka, aby tam "bydleli" s ním :D

ČVUT po našem

Moc se mi líbí fotografická akce 365. Stokrát jsem s ní chtěla začít, ale jak se znám, není má vytrvalost právě z nejlepších. Takže nejjednodušší předsevzetí zní, že se budu snažit uveřejnit každý pokrok, který se mi podaří zachytit. A začnu tím dnešním.

Před třemi měsíci jsme na vyšetření u psycholožky dostali s Jiříkem složitý úkol. Měl z dřevěných kostiček postavit co největší věž. Zvládl na sebe postavit 4 kostičky a pak se mu věž sesypala.

Dneska jsem vařila a nechala si Jiříka hrát v pokojíčku. Za chviličku slyším jásání a tleskání (Jiřík je zvyklý si neverbálně vypomáhat, většinou mu moc nepřekáží, že slova nejdou v pusince vytvořit. V hlavičce jsou hezky uspořádaná a tleskání znamená "Jiřík je šikovný"). Zvědavě nakukuji do pokoje a nestačím žasnout. Žasněte se mnou.

Musel to navíc ještě zapít. To víte, taková událost;)

Úvodní

Dlouho jsem přemýšlela, co můžu udělat pro svého syna, aby byl co nejvíce jako ostatní. Ale ve skutečnosti jsem se mýlila. Nemůžu po něm chtít, aby se přizpůsoboval mým představám. Musím své představy přizpůsobit jemu.
Můj syn není nijak závažně nemocný, má všechno na tom místě, kde to má být, od ráda do večera se jen usmívá a skotačí. Je šťastný a já bych měla být s ním. Většinu času taky jsem. Většinou jsem neuvěřitelně ráda, že je takový, jaký je, že umí to, co umí, že byl dán do mého života a já mám tu čest být jeho průvodkyní tady na zemi. Jen občas na mě padne splín, když přijdu z vyšetření od psycholožky a ta mi sdělí, že ve svých 3 letech odpovídá dítěti ve věku 20ti měsíců. Někdy o samotě potají pláču, že ještě neřekl ani jedno slovo. Když s ním jdu ze schodů a do schodů, je mi někdy trošinku smutno, že mu to pořád nejde úplně dobře.
A právě proto jsem se rozhodla, že je na čase, abych začala mluvit o zázracích, které s ním každý den prožívám.  O krůčcích a skocích, které ho posouvají dál, o tom, co vše dokáže a jak moc velkou posilou mi ten malý človíček každým dnem je. O tom, že není většího daru od Boha, který jsem mohla dostat. A že ať už je na tom jakkoliv, vždy je spousta věcí, ze kterých se můžeme radovat a že není potřeba cokoliv vzdávat.