Dlouho jsem přemýšlela, co můžu udělat pro svého syna, aby byl co nejvíce jako ostatní. Ale ve skutečnosti jsem se mýlila. Nemůžu po něm chtít, aby se přizpůsoboval mým představám. Musím své představy přizpůsobit jemu.
Můj syn není nijak závažně nemocný, má všechno na tom místě, kde to má být, od ráda do večera se jen usmívá a skotačí. Je šťastný a já bych měla být s ním. Většinu času taky jsem. Většinou jsem neuvěřitelně ráda, že je takový, jaký je, že umí to, co umí, že byl dán do mého života a já mám tu čest být jeho průvodkyní tady na zemi. Jen občas na mě padne splín, když přijdu z vyšetření od psycholožky a ta mi sdělí, že ve svých 3 letech odpovídá dítěti ve věku 20ti měsíců. Někdy o samotě potají pláču, že ještě neřekl ani jedno slovo. Když s ním jdu ze schodů a do schodů, je mi někdy trošinku smutno, že mu to pořád nejde úplně dobře.
A právě proto jsem se rozhodla, že je na čase, abych začala mluvit o zázracích, které s ním každý den prožívám. O krůčcích a skocích, které ho posouvají dál, o tom, co vše dokáže a jak moc velkou posilou mi ten malý človíček každým dnem je. O tom, že není většího daru od Boha, který jsem mohla dostat. A že ať už je na tom jakkoliv, vždy je spousta věcí, ze kterých se můžeme radovat a že není potřeba cokoliv vzdávat.
Žádné komentáře:
Okomentovat