čtvrtek 2. února 2012

Honorátko v náručí

Dneska nemám žádné foto nějak se mi poslední dobou nedaří lovit obrázky. Jsem doma celkem málo a tak si raději užívám času s Jiříkem. Dneska jsem si asi po tisící uvědomila , jak je až neuvěřitelné, jak mě dokáže všelijak prokazovat svoji náklonnost. Jsem za to hrozně moc vděčná.
Když se Jiřík narodil a pak ještě dalších asi 11 měsíců jsem místy přemýšlela i o tom, jestli netrpí nějakou formou autismu. Byl velmi hodný, tichý a, což bylo pro mě celkem těžké, netoužil nějak zvlášť po tom, abychom ho chovali a tulili se k němu. Vystačil si sám. Pak jsme však, po velmi náročných probdělých nocích rozhodli, že začneme s "výukou spánku" (Pozn. na okraj: Pokud máte stejné problémy, velmi doporučuji knihu Dětský spánek v otázkách a odpovědích). Jednalo se o tři velmi těžké noci a týden těžkých dní, kdy jsme za Jiříkem v době spaní chodili v přesných intervalech, říkali mu, že ho máme rádi, ale nevytahovali ho z postýlky. Podařilo se a i když to bylo neuvěřitelně vyčerpávající, bylo vidět že to nese kýžené výsledky. Ale mělo to další vedlejší efekt. Jiřík, aby se ujistil, že ho máme rádi, se začal mazlit a vyžadoval naši něhu. Takže za tři dny nebylo pochyb o tom, že doma určitě žádného autistu nemáme. Nejspíš se jednalo o postnemocniční syndrom.
A ač je to neuvěřitelné, Jiřík by se nyní dokázal mazlit snad 24 hodin denně. Začíná to ráno po probuzení kdy jeho první cesta vede k nám do postele. Zasype maminku a tatínka spoustou pusinek, u toho ukazuje jestli jsou ty pusinky malé nebo velké. A ještě zdůrazní, že ta velká pusinka byla na čelo maminky a ta malá na bradičku tatínka. Vždycky se u toho dobře pobavíme. Následuje muflání, objímání, šmudlání se k jednomu případně oběma rodičům. Stejné je to po odpoledním spaní. A pokud dostane kdykoliv během dne k dispozici polštářek nebo svého velkého plyšového medvěda, lehne na zem a mazlí se a mazlí.
Kromě mazlících a pusinkovacích "orgií" nás chodí hladit, když pije mlíčko, tak se uvelebí mě v klíně, když kouká na Bořka tak má rád, když vedle něj sedíme a on se může zavrtat do náruče nebo jednou rukou někoho z nás obejmou, zatímco druhou svírá flašku. Někdy mívám pocit že jsem zaujala místo jeho medvídka. Naštěstí se k nám všem (myšleno mě, manželovi i medvídkovi) chová opravdu něžně.
Bála jsem se, že když začnu chodit do práce a budu moct strávit s Jiříkem jen 2-3 hodiny denně, tak že se náš vztah ochladí. Ale naopak mám pocit že jsem přijímaná s ještě větší láskou a radostí. A tak mi přišel na mysl jeden citát, který pro mě nabývá nového významu, pokud myslím na svého syna:

  • " V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském." (Bible, Matouš 18, 1-4)

pondělí 9. ledna 2012

Věšíme prádlo

Dneska se Jiřík rozhodl, že bude věšet prádlo. Pravda, trošku přitom zapomněl, že to prádlo je u toho tak trošku nezbytností. Ale co už, menší úprava pracoviště :D


"A že ta šňůra má být někde pověšená? Koho to zajímá, hlavní je, že mě to baví."

neděle 8. ledna 2012

Jiřík Stavitel

Nevím, jestli je to tím, že má Jiřík oblíbeného Bořka Stavitele nebo prostě jen tím, že je to kluk jako buk, každopádně teď máme stavěcí období. Kromě věží stavíme garáže, domečky, schovávačky .. nejlepší je, když tam pak můžeme schovat zvířátka nebo panáčky z dupla.
Vyfocené je inženýrské dílo, při kterém pomáhal i tatínek (upravoval těžiště jednotlivých prvků). Tentokrát byly použity maxikostky. Jinak ale stavebním materiálem může být cokoliv. Klasické stavebnice jako např. duplo nebo kostičky, ale například i méně obvyklé kameny z domina, pěnové puzzle nebo třeba knížky.


Nikdy nesmíme zapomenout, že dům musí mít zadní stěnu. Jinak by tam přece pršelo;)

sobota 7. ledna 2012

Pořádek podle Jiříka

Den po vánocích se Jiřík rozhodl, že mamince pomůže s uklízením. Udělali jsme mu vedle postýlky takový domeček a on že si tam hezky všechno nanosí a bude si hrát na to, že tam bydlí. Co myslíte, vešel se tam ještě?


Vešel, ač se to zdá neuvěřitelné. A to nevíte, že se ještě snažil přemluvit maminku i tatínka, aby tam "bydleli" s ním :D

ČVUT po našem

Moc se mi líbí fotografická akce 365. Stokrát jsem s ní chtěla začít, ale jak se znám, není má vytrvalost právě z nejlepších. Takže nejjednodušší předsevzetí zní, že se budu snažit uveřejnit každý pokrok, který se mi podaří zachytit. A začnu tím dnešním.

Před třemi měsíci jsme na vyšetření u psycholožky dostali s Jiříkem složitý úkol. Měl z dřevěných kostiček postavit co největší věž. Zvládl na sebe postavit 4 kostičky a pak se mu věž sesypala.
Dneska jsem vařila a nechala si Jiříka hrát v pokojíčku. Za chviličku slyším jásání a tleskání (Jiřík je zvyklý si neverbálně vypomáhat, většinou mu moc nepřekáží, že slova nejdou v pusince vytvořit. V hlavičce jsou hezky uspořádaná a tleskání znamená "Jiřík je šikovný"). Zvědavě nakukuji do pokoje a nestačím žasnout. Žasněte se mnou.


Musel to navíc ještě zapít. To víte, taková událost;)

Úvodní

Dlouho jsem přemýšlela, co můžu udělat pro svého syna, aby byl co nejvíce jako ostatní. Ale ve skutečnosti jsem se mýlila. Nemůžu po něm chtít, aby se přizpůsoboval mým představám. Musím své představy přizpůsobit jemu.
Můj syn není nijak závažně nemocný, má všechno na tom místě, kde to má být, od ráda do večera se jen usmívá a skotačí. Je šťastný a já bych měla být s ním. Většinu času taky jsem. Většinou jsem neuvěřitelně ráda, že je takový, jaký je, že umí to, co umí, že byl dán do mého života a já mám tu čest být jeho průvodkyní tady na zemi. Jen občas na mě padne splín, když přijdu z vyšetření od psycholožky a ta mi sdělí, že ve svých 3 letech odpovídá dítěti ve věku 20ti měsíců. Někdy o samotě potají pláču, že ještě neřekl ani jedno slovo. Když s ním jdu ze schodů a do schodů, je mi někdy trošinku smutno, že mu to pořád nejde úplně dobře.
A právě proto jsem se rozhodla, že je na čase, abych začala mluvit o zázracích, které s ním každý den prožívám.  O krůčcích a skocích, které ho posouvají dál, o tom, co vše dokáže a jak moc velkou posilou mi ten malý človíček každým dnem je. O tom, že není většího daru od Boha, který jsem mohla dostat. A že ať už je na tom jakkoliv, vždy je spousta věcí, ze kterých se můžeme radovat a že není potřeba cokoliv vzdávat.